Sexuální deviace v manželství

Švédský lékař Lars Ullerstam před lety prohlásil, že nejlepší terapií perverze je spojení lidí s komplementárními deviacemi – tedy manželství sadisty s masochistkou, voyeura s exhibicionistkou atd. I když byla tato poznámka vyslovena napůl žertem, obsahuje víc než zrníčko pravdy. Nejdůležitější je upřímnost před manželstvím. Oba partneři by měli vědět, do čeho se pouštějí. Měli by žít určitou dobu společně, aby zjistili, co od nich bude takové manželství vyžadovat.

Když chybí upřímnost

Americká ženská lékařka Barbara Brossová popisuje ve své knize pro ženy Líbánky – a co dál?, co se může stát, když chybí upřímnost: „Podívejme se zpět na tvou svatební noc. Předpokládejme, že jsi jednou z těch obdivuhodných žen, které cudnost nejen hlásají, ale také podle toho jednají. Patříš k dívkám, které odmítají pohlavní styk před manželstvím. Tvůj muž je stejný. Nikdy na tobě nevyžadoval něco nevhodného. Je šarmantní, zdvořilý, dobře vypadá, je duchaplný a úspěšný. Je to ideální manžel. Nyní jste se vzali a ty s ním můžeš klidně do postele. Co se však stane? Ten chudák je úplně impotentní. Nejenže nedosáhne ejakulace a orgasmu, ale nezdaří se mu ani erekce. Co teď? Po všem tom přemáhání, které jsi musela podstoupit, abys odmítla jiné muže, kteří s tebou chtěli spát, po veškeré disciplíně, kterou sis uložila k potlačení vlastní touhy, ti najednou nepomůže zbavit se cenného panenství, které sis schovávala právě pro něj. A pak, po mnoha slzách na obou stranách, se přizná, že je homosexuální, ale chtěl by se toho zbavit. Chtěl by být ,normální`. Váží si tě. Zbožňuje tě. Nejsi jako ostatní dívky, které chtějí muže hned znásilnit, když je vyveze na piknik. Ne, ty jsi milá a dobrá a čistá. Musíš s ním mít trpělivost, bude se velmi snažit. Ví, že se dokáže změnit, když s ním budeš mít trpělivost.

Co teď? Po prvním otřesu asi uděláš přesně to, o co tě žádá. Budeš s ním mít trpělivost. Pokusíš se udělat z něj muže. K tomu se musíš chovat tak, jako bys byla muž. Buďto ho budeš masturbovat nebo budete provádět fellatio nebo pedicatio. Pokud bude tvá náklonnost skutečná a tvá výdrž velká, učiníš ho nějak šťastným. Vzdá se svých mužských partnerů a zůstane ti věrný. Určitě tě nebude podvádět s jinou ženou. Ale co bude s tebou? Budeš šťastná?"

S velkou pravděpodobností ne. Existují však výjimky. A dr. Brossová také některé popisuje: „Poznala jsem ženu, která našla v takovém manželství dokonalé naplnění, a to natolik, že si po smrti svého prvního muže nemohla zvyknout na normální manželství. V jiném případě dovolila žena svému muži, aby si přivedl jiného muže a prováděli pohlavní styk ve třech. Nakonec se stala natolik závislá, že nedokázala mít úspěšný pohlavní styk s ,normálním` mužem.

To jsou však výjimky. Průměrné manželství tohoto druhu se rozpadne, i když si adoptuješ dítě nebo budeš mít dokonce vlastní. Někteří homosexuálové se zvlášť snaží ,normalizovat` manželství plozením potomků, i když je pro ně soulož se ženou velmi odporná. To vede ke dvěma otázkám. Zaprvé: co je za těchto podmínek normální? A za druhé: co bys dělala, kdybys byla na místě muže?

Co by dělala žena na místě muže?

Vezměme nejprve druhou otázku. Tento případ je důležitý a stejně častý jako homosexualita u muže. Co by měla dělat žena, která se cítí být ,anomální`? Má se vdát, nebo ne? Existuje jen málo žen, i lesbických, které nepostrádají děti. Měla by ses vdát, abys mohla mít děti, i když víš, že tě přitahují především nebo pouze ženy?

Neexistuje odpověď s obecnou platností. Závisí to na tobě a také na muži. Jedno je však jisté: neměla bys dělat to, co dělal homosexuální muž s tím cudným děvčetem. Neměla bys skrývat pravdu až do uzavření manželství. Měla bys to muži říci předem. Existují muži, kteří jsou ochotni a dokonce touží po tom, vzít si lesbickou ženu. To je největší překvapení, se kterým se člověk setká, když se zabývá tímto problémem, o kterém zatím bylo napsáno tak málo."

Otevřenost především

Ve všech těchto případech je nutná předmanželská otevřenost. Je zapotřebí i tehdy, když jeden z partnerů trpí určitou poměrně neškodnou deviací, například habituální masturbací. Dr. Brossová říká: „I zde závisí vše zcela na muži, kterého sis vybrala. Některým mužům to nevadí. Někteří to dokonce považují za vzrušující. Někteří ženu rádi masturbují nebo se na ni při tom dívají. Je to ale velké riziko. Lidé, kteří často masturbují, jsou jen zřídka schopni zvyknout si na normální pohlavní styk. Žena může mít pohlavní styk před, po nebo i během onanování, ale bez onanování si vystačí jen výjimečně. To může dělat pro mnohé muže manželský život nemožným. Proto zde mohu radit stejně jako v ostatních případech: Vybírej si svého muže velmi pečlivě a žij s ním určitou dobu pohromadě, abys zjistila, zda je ochoten brát tě takovou, jaká jsi."

Vážnější anomálie

Existují jiné, vážnější anomálie, které nedokáže snášet ani ten nejtrpělivější, nejsoucitnější nebo podobně cítící muž. Exhibicionismus je u žen vzácný, ale vyskytuje se. Exhibicionista, muž nebo žena, nalézá v manželství sexuální uspokojení jen zřídka. I kdyby byl manžel voyeur – to znamená muž, který raději přihlíží, než se účastní – nedosáhne žena dostatečného uspokojení, když se před ním bude předvádět. Chce se předvádět cizím mužům. V lékařské literatuře existují případy spojení voyeura s exhibicionistkou, kdy oba dosáhli poměrně vyrovnaného pohlavního života. To jsou však jen výjimky.

Některé anomálie jsou tak závažné, že pro ně není v manželství místo – například nekrofilie, posedlost lidí, kteří mohou nalézt uspokojení pouze v jednostranném pohlavním styku s mrtvými. Je však překvapující a nikdy to nebylo v lékařské literatuře dostatečně zdůrazněno, kolik neškodných „perverzí" se ukrylo za pláštík normálního manželství. Mnoho „pervertů" by mohlo být uchráněno před obtěžováním jiných, před zatčením, soudním procesem a trestem, před celoživotním léčením terapeuty a neurology nebo před umístěním v ústavech pro duševně choré, kdyby nalezlo chápavého životního partnera.

Proto se stále znovu naskýtá pro sexuologii otázka, zda není nejlepší terapií pro perverze láska nebo manželství, které uzavřou oba partneři s plným vědomím toho, co je očekává. Musíme skutečně považovat všechna jednání, která se odchylují od chování většiny, za „nezdravá" pouze proto, že jsou podle statistiky „anomální"? Neměli bychom se nejprve pokusit najít pro takové vzory odchylného chování místo tím, že je spojíme s doplňujícími potřebami? Žádný výzkum se dosud nezabýval stanovením rozsahu, ve kterém se sexuální touhy v různých společenských formách navzájem doplňují. Představa Larse Ullerstama, že společnost by mohla dodávat to, co potřebuje, proto zní absurdním způsobem stejně optimisticky jako idea raného teoretika volného obchodu o přirozené rovnováze mezi nabídkou a poptávkou. Ale protože se lidstvo jako celek vždy skládalo z přibližně stejného počtu mužů a žen, dá se předpokládat, že i sexuální potřeby se budou vyvíjet v souladu se schopností jejich uspokojení. Zda se to týká malých skupin obyvatelstva stejně jako velkých, nebo jak velká musí být skupina, aby si požadavky navzájem odpovídaly, to je otázka, která by měla být ještě prozkoumána.

zdroj: Encyklopedie sexuality – autor: Ernest Borneman