V nemocnici, nebo doma?

České ženy už dvanáct let nerodí socialistické občánky, budoucí soudruhy a bojovníky za mír, ale děti. Přesto si řada z nich společně s potomkem odnese z porodnice nepříjemný pocit. Kdo to s rodičkami myslí lépe – aktivistky hnutí za znovunastoletí přirozeného porodu, anebo porodníci? Na čí straně je pravda? A existuje kompromis?

Není tomu tak dávno, co většina že, které se dostavily do porodnice, dostala především vynadáno. Za to, že přišly příliš pozdě, příliš brzo, anebo že si stěžují na bolesti. Pokud zavolaly sanitku, personál se leckdy ani neobtěžoval jim oznámit, do které nemocnice je veze, natož se jich zeptat, která by jim nejvíc vyhovovala.

A k vlastnímu porodu se přistupovalo bezmála jako ke strojové výrobě občanů. Ženy se nikdo neptal, co si myslí. Nezájmem a odmítnutím skončily i prosby o cosi „neslýchaného“ – třeba aby jí dovolili mít děťátko u sebe. Dítě zabalené do pleny čpící dezinfekcí odvezla bezejmenná sestra kamsi do místnosti vyhrazené pro novorozence a maminka je viděla, teprve když dítě jiná bezejmenná sestra s otráveným výrazem přivezla na kojení.

Možná však, že tento obrázek je příliš černý. Ale mnoho žen nemá na institucionalizovaný porod dobré vzpomínky. A to přesto, že českoslovenští porodníci měli v té době skvělé výsledky – přinejmenším pokud je měříte nízkou úmrtností matek i novorozenců.

Co chybělo, byl lidský přístup. Přepracovaní lékaři a sestry, byť vesměs vysoce odborně kvalifikovaní, na něco podobného neměli čas ani náladu. Jistě, existovaly světlé výjimky a nebylo jich málo. Bohužel, i kdyby byla nemocnice plná vlídných a usměvavých lidí, úplně stačí pár protivných a celkový dojem se zkazí.

Teď už ženy vědí, že metoda, která se tak dlouho užívala, není jediná možná, a někdy ani ta nejlepší. Leckterá zdravotnická zařízení však dosud nenabízejí mnoho alternativ. Částečně je to způsobeno nedostatkem vybavení, částečně jakousi „ztuhlostí“ v myšlení lékařů a personálu – když zavedené metody fungovaly po mnoho let, nač je měnit?

Porod je přirozený proces

Hnutí za znovunastolení přirozeného porodu je tudíž přirozenou reakcí na „odlidštěnost“ veškerých záležitostí týkajících se výroby miminka. Těhotná žena není nemocná, argumentují zastánci hnutí, tak co by dělala v nemocnici? Porod je přece naprosto přirozený proces.

Bezpochyby. Ale pro mladou zdravou ženu zároveň představuje tu nejpřirozenější možnost, jak zemřít. Ještě v 19. století porodní a poporodní komplikace převažovaly jako příčina smrti mladých žen a v mnoha evropských zemích tomu tak bylo až do třicátých let minulého století.

V té době však nebylo bezpečnější rodit v nemocnici. Statistiky naznačují, že v první třetině minulého století byla při porodech v nemocnicích úmrtnost jak žen, tak novorozenců o něco vyšší než při porodech doma. To bylo způsobeno bakteriálními infekcemi, proti kterým neexistovala antibiotika. Jakákoliv odborná péče tak mnohdy přišla vniveč, a dokonce i žena, u které se daly předpokládat komplikace, mohla být bezpečnější doma, v rukou zkušené porodní báby.

Vítězství technologie

To se však v posledních zhruba padesáti letech výrazně změnilo.

Většinu infekcí je možné překonat pomocí antibiotik, ale také prevence. Řadu komplikací lze rozpoznat předem díky moderním diagnostickým metodám. Většina náhlých problémů se dá vyřešit technickým vybavením a odborností porodníků.

Technologie zase jednou zvítězila.

Možná až příliš. A to je jeden z argumentů, který používá Marie Chřibková, nakladatelka feministické literatury a aktivistka hnutí za přirozený porod: „Lékaři ve svém nadšení z vymožeností moderní vědy často nasazují prostředky, bez nichž by se rodička klidně obešla, jen kdyby jí dali čas. To může vyvolat komplikace, které by při přirozeně vedeném porodu nikdy nevznikly. Lékaři se navíc chlubí, že problémy, které sami způsobili, dokážou vyřešit, a poukazují na to, že by je porodní bába vyřešit nedokázala, což je absurdní.“

Co na to Tereza Šmrhová a Lidka Karčová z Natalisu v Táboře? To je zařízení poskytující kompletní služby ženám, které chtějí mít děťátko. Je pozoruhodné už tím, že v zemi, kde 90 procent porodníků tvoří muži, zaměstnává tři muže porodníky a dvě ženy… porodníky (není na faktu, že tento termín nelze převést do ženského rodu, něco podezřelého?).

A vida – obě ženy uznávají, že na výhradách aktivistek může něco být.

„Představa, že by se zkušený lékař snažil porod urychlit jen proto, aby si usnadnil práci, je nesmyslná,“ říká doktorka Šmrhová. „Ale není vyloučeno, že k některým prostředkům sáhne raději dřív než později – už proto, že ze své praxe dobře zná rizika, má upřímný strach o ženu i dítě. A nejde tu jen o záchranu života. Pokud porod neprobíhá, tak jak má, mohou se například poškodit mozkové funkce dítěte. Porod je přirozená záležitost, ale zároveň extremní zátěž pro matku i dítě.“

„I porodníka,“ dodává s úsměvem doktorka Karčová.

Klára Boháčková, podnikatelka, která strávila dvacet let v Holandsku a teď žije v jižních Čechách, před několika měsíci porodila právě v Natalisu a říká, že se tam setkala s milým personálem a nechce si na nic stěžovat, ale předchozí dva porody v Holandsku byly lepší.

V Holandsku třicet procent žen rodí doma za asistence vysokoškolsky vzdělaných porodních bab, ale síť nemocnic je tam tak hustá, že pokud by nastaly komplikace, dostane se žena na operační sál během deseti nebo patnácti minut. Aktivistky propagující přirozené porody mi říkaly, že tam po ulicích jezdí porodnické vozy, ale Klára Boháčková prý o tom v Holandsku nikdy neslyšela. Každá žena ve vysokém stupni těhotenství si povinně vyzvedne balíček s pomůckami, to je všechno.

V řadě zemí existuje síť takzvaných porodních domů. To je kompromis mezi „odlidštěným“ porodem v nemocnici a přece jen o něco riskantnějším porodem doma. V Americe se od sedmdesátých let, kdy se s nimi začínalo, řada porodních domů zase zavřela, neboť příliš velké procento žen nakonec muselo do nemocnice – a hodně narychlo, což způsobovalo provozní potíže. Ale v Evropě, jak to vypadá, porodní domy fungují.

Bohužel v Česku doposud nejsou.

Buď, anebo

Naše ženy si mohou vybírat ze dvou možností: buď v nemocnici (i když nejsou nemocné), anebo doma. Zhruba čtyřicet nebo padesát za rok si vybere to druhé.

Proč to dělají? Většinou proto, že si chtějí „užít narození svého dítěte přirozeným způsobem“, anebo také proto, že si z předchozích zážitků v porodnici odnesly traumatizující zkušenost.

Spousta lékařů něco podobného považuje za neodpovědnost. Poukazují na všemožná rizika a ohánějí se čísly ze statistik.

Ženy odhodlané přivést dítě na svět doma podobná argumentace nezajímá. Mnohé jsou naopak přesvědčeny, že domácké prostředí je bezpečnější už proto, že blahodárně působí na psychiku ženy i děťátka.

Porodníci se chytají za hlavu a křičí, že jim psychika bude málo platná, když nastane náhlé poporodní krvácení a ony budou do deseti minut po smrti nebo když se předčasně oddělí placenta či se dítěti zadrhne pupečník kolem krčku. To jsou všechno komplikace, které se nedají předvídat, a přitom se musí okamžitě řešit.

Propagátorky porodů doma odvětí, že podle oficiálních statistik vypracovaných porodníky nepředvídatelné komplikace nastanou sotva u jednoho procenta případů.

„Porod doma žádný zákon neřeší, a tudíž nezakazuje,“ říká docent Jiří Šimek, který přednáší lékařskou etiku v Praze. „Zákon v podstatě přikazuje, že se nesmí nic stát. Z právního hlediska je lékař, který připustí, aby žena rodila doma, trestně stíhatelný, když se porod zkomplikuje. Ale zatím se nic nestalo. Určité riziko je možné respektovat. Problém je v tom, že matka rodící doma riskuje komplikace i za dítě a zájem dítěte ze zákona garantuje lékař.“

Zlidšťování porodu

Jak porody „zlidštit“, a přitom zachovat nízkou, jen 0,55 procentní perinatální úmrtnost (úmrtnost dětí před porodem, během porodu a do sedmi dnů po něm), díky níž se Česká republika počínaje rokem 1997 vyšplhala na špičku světového porodnictví?

Většina porodníků obého pohlaví soudí, že je potřeba výrazně zlepšit prostředí porodnic. Vybavit je vířivými vanami, které zmírňují bolesti. Umožnit rooming-in, kdy všechny fáze porodu i zotavování proběhnou v jedné místnosti. Pustit do porodních sálů statečné tatínky (to dnes už dělají skoro všechny porodnice). Nebránit se alternativním technikám a polohám při porodu, pokud si je žena přeje.

A – co je ze všeho nejdůležitější – komunikovat s rodičkami. Vytvořit vztah úcty a důvěry mezi ženou a lékařem, takový, jaký byl ještě před padesáti či šedesáti lety spíš pravidlem než výjimkou.

Nebylo by špatné pozměnit legislativu tak, aby ženám, které by ani za podobně skvělých podmínek nechtěly přivádět děti na svět v nemocnici, umožňovala přizvat k domácímu porodou lékaře a ten se nemusel bát, že přijde o diplom.

A taky (ale to je jen takový poťouchlý nápad) vynalézt nějakou časovou smyčku, po níž by se těhotná žena mohla přenést do doby o osmnáct let později, požádat klacka se zelenými vlasy, ať vypne virtuální přehrávač cédéček, a zeptat se ho, kde a v jaké poloze si přeje přijít na svět.

publikováno: magazín DNES 5/02 – napsala: Iva Pekárková