Bondage - Historie 1/2

Bondage, tak jak ji dnes známe, vznikla z několika pramenů. Ten nejprimitivnější a nejznámější se týkal především omezení pohybu, tedy svobody. Kdy a kdo první použil omezení pohybu se dnes již těžko dovíme, ale je možné vydedukovat, že to bylo za účelem uvázání a domestikování volně pobíhajících zvířat a později, s rozvojem lidského rodu k omezení pohybu zajatců nebo osob, které společnost chtěla omezit či donutit k setrvání v určitém prostoru. Později se bondage začala používat i jako jeden z výslechových prostředků.

Bondage:

neboli omezování svobody pohybu prostřednictvím svazování.

Jako v každém úvodu do čehokoli i my začneme historickou exkurzí.

K omezení pohybu se i dnes nejčastěji používají provaz a okovy – neboli železa. Z historických pramenů víme, že tomu tak bylo vždy, přičemž provaz se začal používat dříve, a to jednak na válečných zajatcích a otrocích, jednak jako donucovací prostředek při výkonu trestu odsouzených osob, které se musely a měly pohybovat na vymezeném prostoru. Železo pak nabízelo techniky mnohem pestřejší a především jistější; známe jednak klasické přikování ke kruhu v celách či přikování k různým strojům, nebo nasazení želez na nohy apod. Každé takové přikování nebo přivázání mělo i další účel. Osoby, které byly takto omezeny v pohybu, se nejen snadněji strážily, ale navíc jejich mysl byla vystavena deprimujícímu účinku. U válečných zajatců se jednalo především o zamezení jejich útěku při transportu z válečných polí na panovníkův dvůr a o zvýraznění porobení novému vládci.

První dochované obrazy s tematikou spoutaných válečných zajatců pocházejí z dob slavných Caesarových výbojů do Afriky a jsou vystaveny v římském Muzeu antiky. Další pak v Egyptském vojenském muzeu, a to na výjevech z před faraónské epochy. Jen pro zajímavost dodávám, že byly objeveny nástěnné malby v Austrálii, kde je při troše obrazotvornosti vidět podobný výjev svázaných osob.

Možnost použít bondage coby mučícího prostředku přinesl rozvoj především římské společnosti, a to hlavně po ovládnutí Středního východu, především prostoru Persie a hranic dnešního Afganistanu, a Afriky (zde zejména dolního Egypta). Při mučení zde bylo nejčastěji používáno svazování do kozelce a nebo – jako trest – dlouhodobé stažení některé z především horních končetin, která v důsledku toho odumírala.

Jak jsem již řekl, používalo se zejména provazu, a to proto, že z hlediska strážných a dozorců lze s provazem snadněji manipulovat, přeřezat jej nebo rozvázat uzly. Toho však samozřejmě mohla využít i druhá, nežádoucí strana. Tuto nevýhodu odstranil kov, k jehož využívání došlo později, a to např. pro trvalé zakování, tedy snýtování objímky okolo ruky nebo nohy – přetrhnout jej v podstatě nelze a čas potřebný k jeho přepilování je pochopitelně mnohem delší. Tíha železa navíc dává jeho nositeli z hlediska věznitele velmi žádoucí pocit odsouzení, ponížení a beznaděje. U trvale připoutaných jedinců bylo dále možno použít i dalších praktik např. pro deformování částí těla nebo jejich nastavení do velice zvláštních pozic, které při dlouhodobém použití vyvolávali u takto omezených osob trvalou deprivaci. Tyto osoby pak mohly být dávány ostatním jako příklad k odrazení od protispolečenského jednání. K tomu účelu se používaly tzv. osobní klece. Jednu takovou můžete vidět ve Zlaté uličce v Mučírně Pražského hradu. Pokud se na ni půjdete podívat, sami pochopíte, jak velice depresivní účinky taková klec na člověka v ní zajatého mohla mít. A věřte, že je skutečně měla.

Provazů a želez se používalo samozřejmě i na otrocích, aby neutíkali od svého majitele. Časem však majitelé došli k závěru, že omezení pohybu znesnadňuje otrokům vykonávání práce, proto provazy a železa nahradily jinými prostředky, a to zejména prostředky právními a výchovnými. Otroci se však mohli volně pohybovat.