Pornografie v posledních padesáti letech - 1. díl

Lidé odjakživa zobrazovali svoje sexuální praktiky a využívali k tomu každou možnost, kterou dostali. Dnes je běžné se dostat na několik kliknutí bez placení i k těm nejexplicitnějším pornografickým videím a bereme to jako samozřejmost. Ani si neuvědomujeme, jak tomu bylo před padesáti lety a že během posledního půl století se zrovna v tomto ohledu tolik změnilo jak z pohledu techniky, tak i práva. Podívejme se tedy, jak to vlastně všechno bylo… Tentokrát mezi lety 1966 a 1990.

Situace v roce 1966

Naše povídání začneme v době, kdy byl svět rozdělený na kapitalistický svět, socialistický svět a třetí svět.

V kapitalismu se žilo zhruba tak, jako nyní u nás, dalo se svobodně podnikat a cestovat a když náhodou něco chybělo, vždy se našel někdo, kdo začal chybějící věc vyrábět nebo prodávat. Když byla poptávka po erotických časopisech, našel se někdo, kdo je začal vydávat. Takže časopisy jako Playboy (asi nejznámější, založen Hughem Hefnerem roku 1953) tam byly běžně k mání. Co se videa týká, domácí záznam v podstatě neexistoval a až na nějaké pokusy v malém měřítku nebylo nic, na čem by technicky bylo možné si doma na televizi pustit film. Tedy pohyblivé obrázky byl ke spatření jen na filmovém pásu v kině nebo na soukromé projekci.

V socialismu to bylo horší. Všechny firmy patřily státu a podnikat se nedalo. Státní podniky jely podle pětiletého plánu a nějakého odhadu, kolik čeho je třeba během pěti let vyrobit. S tímto cyklem nutně celý socialistický blok zaostával technicky a i zásobování vázlo. Když byla díra na trhu, nebylo, kdo by ji oficiálně zaplnil, takže bujel černý trh a řemeslníci si přivydělávali po práci – takzvané melouchy. Televize vysílala černobíle a vzhledem k tomu, že pornografie byla nelegální, neexistoval žádný oficiální způsob, jak s k pornografii dostat. Snad jen propašování časopisu ze zahraničí, domácí focení a pokoutný prodej vlastních aktů, nebo přepisování povídek na stroji. S rizikem, že pokud se vše donese nějakému udavači, bude to zúčastněné stát pár let života ve vězení.

Třetí svět byla hlavně Afrika, kde byla (a dodnes je) chudoba a směřovala sem podpora z obou táborů se snahou o získání vlivu.

1972 – Hluboké hrdlo

Plakát filmu Deep Throat

Gerard Damiano přišel s nápadem. Natočil trochu jiné porno, než v té době bylo zvykem. S vyšším rozpočtem, vyšší kvalitou a s příběhem, i když jednoduchým a bláznivým. Hlavní hrdinka dojde k lékaři, že nemůže dosáhnout orgasmu a ten zjistí, že má klitoris v krku. Film (Hluboké Hrdlo) nejen udělal z Lindy Lovelace superstar, ale nalákal do kin spoustu diváků a postaral se tomuto žánru o publicitu.

Podrobnosti na ČSFD

U nás bylo stále vlastnictví pornografie trestným činem. V podstatě se redukovalo na přepisování povídek na stroji, pašování, nebo domácí focení (sada vývojek, ustalovačů, zvětšovák a další potřeby pro výrobu fotografií se našly v mnoha domácnostech). Ale běda, když vás někdo načapal, stálo to pár let života za mřížemi.

Ani pašování „ze západu“ nebyla sranda – k vycestování bylo nutné povolení, vyžádat si v bance příslib cizí měny, žádný škraloup,… A důkladná prohlídka na hranicích. Po invazi vojsk v roce 1968 znatelně přituhlo a nastala takzvaná normalizace, kdy se cestování podstatně více kontrolovalo…

1976 – Systém VHS

Videokazeta VHS

Dalším krokem, kterým se porno do domácností, byla technika, schopná zaznamenat a přehrát filmy, dostupná pro domácnost.

Právě před čtyřiceti lety uvedla firma JVC jejich Video Home System. Zvítězil nad formáty Betamax a Video 2000, čímž se stal faktickým standardem, používaným rpo zaznamenání televizních pořadů a po sdílení a půjčování filmů. Není snad třeba dodávat, že spousta lidí si jej pořizovala právě proto, aby mohli v pohodlí a soukromí domova sledovat, jak souloží jiní…

VHS byl poměrně nedokonalý standard, zkuste si převést video do rozlišení 576×200 bodů s mono zvukem na 8kHz a roztáhnout do normálního okna. Proto se po jedenácti letech začal rozšiřovat standard S-VHS, se stereo zvukem, dosahujícím kvality dobrého FM vysílání a rozlišením 576×400.

Systému VHS jsme se dočkali i v ČSSR. Nejprve v PZO Tuzex, kde byla technika dovážená z kapitalistických států k mání za speciální poukázky. Ale poptávka donutila i soudruhy plánovače k výrobě videorekordérů v ČSSR. Tesla Bratislava společně s firmou Philips založili společný podnik Avex, zaměřený na tuto techniku. První model videorekordéru VHS se tak začal u nás vyrábět v rámci hesla „Dohnat a předehnat“ pod označením VM6570 již v roce 1987 – pouhých 21 let po uvedení na trh. Jednalo se o těžce zastaralý výrobek, který by byl jinde neprodejný, a Philips vycítil možnost z něj ještě něco vytřískat. Přístroj se prodával za cenu kolem 25 000 Kčs v době, kdy byl průměrný plat v ČSSR 3026 Kčs.

1989 Konec socialismu, rozjezd obchodu

V roce 1989 se zhroutil socialismus v Evropě. NDR, ČSSR. PLR a Maďarsko byly najednou svobodné. S tím souvisela i změna zákonů, takže bylo možné podnikat, dovážet zboží, fotit a natáčet porno,… Od tohoto okamžiku už je hlavním faktorem pro šíření porna technologie a její cena, vliv legislativy už je naprosto minimální.

Příště se podíváme, jak se podnikavci chopili příležitosti a co z toho bylo.