Pornografie

V minulém díle jsme se dostali do roku 1995, kdy se běžný dospělý neměl problém dostat k pornografii. Nabídka byla velká, od časopisů v každé trafice, přes nabídku VHS a DVD v půjčovnách, až po možnost shlédnutí filmu v kabince v sexshopu. Na konci jsem slíbil, že se opět vrátíme kousek v čase a podíváme se na něco, co zatím do děje moc nezasahovalo, ale jak se později ukázalo, celý stabilní systém distribuce filmů to od základů překopalo.

Lidé odjakživa zobrazovali svoje sexuální praktiky a využívali k tomu každou možnost, kterou dostali. Dnes je běžné se dostat na několik kliknutí bez placení i k těm nejexplicitnějším pornografickým videím a bereme to jako samozřejmost. Ani si neuvědomujeme, jak tomu bylo před padesáti lety a že během posledního půl století se zrovna v tomto ohledu tolik změnilo jak z pohledu techniky, tak i práva. Podívejme se tedy, jak to vlastně všechno bylo… Tentokrát mezi lety 1966 a 1990.

Vždy, když se v médiích objeví nějaký článek o sexu, snaží se vzbudit nějakou senzaci. Někdy někoho zavřou za dětskou pornografii a kriminální senzace je na světě, jindy se zase bulvár přiživí tím, jak prosáknou ven soukromé fotky či videa známé osobnosti. I články, týkající se sexu v médiích, se vždy ženou za senzací – jeden tvrdí, jak masturbace u porna zázračně předchází rakovině, druhý zase, jak sledování porna způsobuje impotenci. Proto se dnes zkusíme bez příkras a senzací podívat na to, jaké má sex místo v našich médiích a jestli je to dobře nebo ne.

Znáte to. Sedíte u počítače a nenápadně otvíráte jednu erotickou stránku za druhou. Po očku sledujete dveře, aby se náhodou vaše drahá polovička nepřišla podívat, co že to tam tak dlouho děláte. Když dveře rozrazí a s úsměvem se zeptá: „Co dávají v netu miláčku?“ Okamžitě stáhnete stránku na lištu a s hraným úsměvem odpovídáte: „Ale jen tak si netím, potřebuji něco najít.