Pornografie v posledních padesáti letech - 3. díl
V minulém díle jsme se dostali do roku 1995, kdy se běžný dospělý neměl problém dostat k pornografii. Nabídka byla velká, od časopisů v každé trafice, přes nabídku VHS a DVD v půjčovnách, až po možnost shlédnutí filmu v kabince v sexshopu. Na konci jsem slíbil, že se opět vrátíme kousek v čase a podíváme se na něco, co zatím do děje moc nezasahovalo, ale jak se později ukázalo, celý stabilní systém distribuce filmů to od základů překopalo.
O technologii
Celá tato technologie se rodila od druhé světové války. První prototypy zabraly celou halu, chladily je letecké vrtulové motory a zvládly jednotky výpočtů za sekundu. Ano, řeč dnes bude o tom, jak pornografii změnil počítač.
Staré dobré PC
Nebudeme zde řešit kompletní historii počítačů, do roku 1989 byla trochu mimo z pohledu, o který nám jde. Koho zajímá, ten si může přečíst třeba seriál Lukáše Erbena.
Vzhledem k tomu, že boj o domácnosti vyhrálo PC, podíváme se jen ve stručnosti, jak začalo. 640kB RAM a adaptér CGA (čtyři barvy, rozlišení 640×200 obrazových bodů), a ze všech zvukových projevů zde byl jeden, dokázal pípat. K tomu všemu diskety s kapacitou 360 kB, později i hard disky v jednotách MB. A to bylo vše… Nikoho by ani nenapadlo, že se z něj stane něco, na čem jednou bude možné sledovat filmy. Vývoj šel ale dopředu a v jeho vývoji se objevilo hned několik milníků. 
Propojení počítačů – modem a BBS
Když už je možné na zařízení přehrávat obsah, je třeba jej do toho zařízení dostat. Zatím jedinou možností, kterou jsme viděli, byl CD-ROM. To by samo o sobě půjčovny neohrozilo. Jenže se objevila jiná věc, propojení počítačů.
Myšlenka propojení počítačů a výměna dat mezi nimi je stará. Ovšem neexistovala možnost, jak by se do takové sítě někdo dostal z domova. O WiFi se ještě nikomu nezdálo a do domovů vedly jen telefonní kabely. Takže jediná možnost byla použít modem, neboli krabičku, která dokázala přenášet data po hlasové lince, vytočit číslo kamaráda s jiným počítačem a komunikovat. Mimo šílené ceny (jediný provozovatel) byla šílená i rychlost 9600 bitů za sekundu (fotografie velikosti 100 kB se přenášela zhruba minutu a 47 sekund).
V ČR byl v roce 1990 založen Eurotel a dostal exkluzivní licenci na datové přenosy. Proč? Protože bez exkluzivity by do telekomunikací u nás prý nikdo neinvestoval. Takže jedinou licenci na provoz datových služeb měl ten, kdo je nehodlal poskytovat za rozumnou cenu. Vše proto muselo probíhat jako hlasová komunikace mezi jednotlivými počítači.
BBS
Mladším čtenářům tato zkratka asi nic neřekne. Jednalo se o Bulletin Board System. Byl to počítač, ke kterému se dalo připojit po telefonu s pomocí modemu a jeho prostřednictvím stahovat a zveřejňovat soubory. Něco jako nástěnka, na kterou připíchnete dokument a kdokoliv si jej může přečíst. Jenže člověk potřeboval vědět číslo a zaplatit poplatek (v ideálním případě místní, většinou meziměsto) za celou dobu spojení. Pokud měl někdo zájem o kolekci fotografií nějaké slečny z erotické BBS, „protelefonoval“ takto klidně i stokoruny. A čísla BBS se šířily tak, že provozovatel pustil do světa několik fotek s přetiskem, na kterém bylo jeho telefonní číslo…
Internet
Díky exkluzivní licenci na datové služby pro domácnosti od Eurotelu u nás Internet neexistoval. Nenabízeli jej, nikdo jiný by nedostal licenci. Akademici si, Eurotelu navzdory, zařídili připojení na celosvětovou síť. Jediná linka do Lince byla v roce 1991 s velkou slávou povýšena na 19200 bitů/sekundu. Potenciál Internetu v té době nikdo ještě nedokázal pochopit.
CD-ROM (1989)
Nedostatek jak paměti, tak i prostoru na discích byl hodně velkou slabinou. Počítačový průmysl si půjčil několik let starý kompaktní disk a najednou zde bylo něco, co dokázalo uchovat dostatek dat – na placce s průměrem 12cm najednou bylo možné uchovat 650MB dat. Na dlouhou dobu se pak CD-ROM stal standardem pro přenos dat, jako byly knihy a hudba. Když pak přišla možnost vypalování a později přepisování, stalo se z něj standardní médium pro výměnu dat. Běžnější konkurent, 3.5" disketa, měla 1.44MB, tedy 450× menší kapacitu při 3× nižší ceně prázdného média… Ovšem úspora na médiích byla za cenu velmi drahé vypalovačky.
Webová kamera (1991)
V tomto roce se povedlo na univerzitě v Cambridgi vyvinout a zprovoznit kameru, která byla připojená do počítačové sítě a přenášela po ní obraz.
Netřeba zdůrazňovat, že takováto věc byla omezená na akademickou sféru – velká, složitá a drahá. Navíc pro přenos dat potřebovala počítačovou síť, která jinde, než na univerzitách, jednoduše zatím nebyla k dispozici.
Standard Multimedia PC (1993)
Potenciál zlepšujících se počítačů brzy pochopili vývojáři her a hráči byli skupina lidí, která se dala dobře podojit. Květen 1993 tak znamenal vydání standardu Multimedia PC level1. Požadavky na takový stroj byly z dnešního pohledu neuvěřitelné. Procesor minimálně 80386SX s taktem 16 MHz dnes může konkurovat možná tak ovládání mikrovlnné trouby. 2 MB paměti a 30 MB harddisku je také nic v porovnání s tím, že dnes mají běžně mobily cca 1000× více paměti a tisíckrát větší jsou i SDHC karty, používané do tabletů a fotoaparátů. Dále byly definovány minimální požadavky na grafiku, a to rozlišení 640×480 v 16 barvách. <<fotka>> Požadovaný byl i zvuk, osmibitový, monofonní. A samozřejmě mechanika CD-ROM.
Rok velkých změn (1995)
V roce 1995 přišel Eurotel prodejem datových služeb o monopol. Bylo to nečekané, ale vzhledem k tomu, že nová licence už nebyla exkluzivní a v nabízení datového připojení mohli působit i konkurenti, najednou se jich vyhrnulo hned několik. Dle vzpomínek Jiřího Peterky jich bylo v roce 1998 už asi 150.
Na poli hardware se taky leccos změnilo. K dispozici byl procesor Intel Pentium P5 (vyráběl se pro frekvence až 200MHz), grafika SuperVGA s rozlišením 1024×1280 pixelů v 256 barvách a zvukové karty. S tím už se pomalu dalo něco dělat.
No a konečně software, který byl také nezbytný. Legendární parodie operačního systému Windows 95 sice byla nestabilní, ale základní přehrávání videa přes občasné zamrznutí zvládla.
Kdo chtěl a měl dost peněz, mohl už mít doma počítač schopný nejen běžné práce, ale i hraní her a přehrávání filmů.
WiFi sítě (1997)
V tomto roce byl schválen první standard pro bezdrátovou datovou komunikaci, který vešel ve známost jako WiFi. Na počátku s rychlostí 2Mb/s, ale už o dva roky později přišel standard IEEE802.11b s rychlostí 11Mb/s.
Tohoto standardu si brzy všimli nadšenci do počítačů a začali s ním budovat první sítě na městech a na vesnicích. Tyto sítě připojovali na Internet a řešili tak nedostupnost i vysokou cenu připojení.
Dodnes je v mnoha oblastech bezdrátové připojení pomocí WiFi jedinou možností, jak mít relativně rychlé připojení za rozumnou cenu a ve světě IT se nám přezdívá „WiFI velmoc“.
S tím, že začalo být dostupné připojení, začali lidé tvořit a publikovat na webu. A přibývali lidé, které to začínalo zajímat. Prodej počítačů stoupal a s tím klesala i jejich cena. Internet s PC se pomalu zabydloval v domácnostech.
Sledování filmu ze sítě
Zapomeňte ale na to, že kliknete a koukáte. Většina filmů v té době, porno nevyjímaje, byla na CD ROMech a nějakou dobu trvalo, než se po síti přenesly stovky MB dat. Obvykle se to řešilo tím, že natěšený divák začal večer stahovat (levnější tarif) a ráno buďto měl film na disku, nebo zanadával a večer to zkusil znovu, protože v noci vypadla linka. Stále bylo levnější, rychlejší a jistější jít pro film do půjčovny.
Internet byl v té době použitelný víceméně na erotický chat, kde si lidé psali o sexu a vyměňovali si svoje zážitky či perverzní fantazie, a dále na pořízení sbírky pornografických fotek z celého světa.
Vše se ale mělo brzy změnit a … ale na souboj video půjčoven, vydavatelství a počítačů se podíváme příště.
Předchozí díly seriálu:
RSS titulní stránka